Prolog
Vítr nesl ozvěny dávných písní, šeptaných mezi zlatými věžemi měst v oblacích. Světelné mosty, které po staletí spojovaly jednotlivé domény, pulzovaly slabým svitem, jako by samy váhaly, zda ještě unesou kroky těch, kdo po nich kráčeli. Tam, kde kdysi zářily jako nebeské prameny, nyní zůstávaly trhliny – temné skvrny v jinak dokonalé soustavě.
Na nejvyšší věži Ael’Tharionu, srdce nebeské říše, stála Caelith, královna Měst. Její plášť se třepotal v prudkém větru, zatímco pozorovala svět pod sebou. Znala rytmus nebes, slyšela tlukot Aetheris – prastarých Plujících koní, strážců rovnováhy. Ale nyní… něco bylo špatně.
Eryan, její věrný oř, neklidně převalil svá obrovská křídla. Cítil to také. Bylo to v mlze, která se začala plížit mezi věžemi, v tíze vzduchu, jenž už nepůsobil lehce jako dřív. A pak přišla zpráva, šeptaná na větrných proudech – jeden z Aetheris zmizel.
Caelith sevřela rukojeť svého kopí. Aetheris byli nejen symbolem, ale i pilíři samotné existence Měst. Bez nich by se světelné mosty rozpadly, města by zůstala odříznutá, a nakonec by padla. Musela ho najít.
Ale v hlubinách, kam se chystala sestoupit, číhalo něco mnohem horšího než jen ztracený strážce. Ve stínech čekalo cosi, co kdysi patřilo k Městům, ale bylo zavrženo a svrženo dolů. Cosi, co po staletí slídilo po jediném – po návratu.
A nyní nadešel jeho čas.
Tak to vypadá dobře lásko
OdpovědětVymazat