Kapitola 2 Laston
Ardiana kráčela směrem k trůnní síni, obklopena svými strážci. Její pohled byl tvrdý, její mysl plná hněvu nad narušením portálu Gehemy. Zastavila se na prahu trůnního sálu, když si všimla pohybu mezi stíny uprostřed místnosti. Jeden z démonických generálů přistoupil k ní a začal hlásit, ale jeho slova přerušil slabý, ale velmi dobře známý hlas.
„Mamí!“ ozvalo se zpoza trůnu.
Všichni v místnosti ztuhli. Ardiana, obvykle chladná a nelítostná, zůstala stát na místě, zatímco se zpoza trůnu vynořila drobná postava. Malý Laston, její syn s Nesterinem, se objevil s rozzářenýma očima a vlasy rozcuchanými od jeho dobrodružství. Jeho ruce byly špinavé a na rameni měl ulomenou větev, kterou si zřejmě přinesl z nějakého stromu poblíž portálu.
„Lastone,“ zasyčela Ardiana, její hlas byl jako led. „Co tady děláš?“
Chlapec se na ni široce usmál, aniž by si všiml jejího hněvu. „Hrál jsem si u lesa! Pak jsem viděl ten velký portál, a tak jsem šel dovnitř! Bylo to tak úžasné! Byli tam obří kameny, co hořely, a létaly na všechny strany! Myslel jsem, že tam bude táta, ale... nebyl tam,“ zakončil trochu zklamaně.
Ardiana si promnula spánky. V místnosti zavládlo napjaté ticho. Generálové a rádci si nervózně vyměňovali pohledy, neodvažujíce se ani pohnout.
„Víš, co jsi způsobil?“ řekla Ardiana chladně, její oči rudě žhnuly. „Portály jsou nestabilní. Mohls přivést katastrofu na celou říši.“
Laston se na chvíli zamyslel a pak pokrčil rameny. „Ale nic se nestalo! Já jsem to zavřel. Myslím... trošku.“
Jeho slova způsobila, že jeden z mágů zalapal po dechu. „Zavřel portál?“ zašeptal jeden z elfských poradců.
Ardiana se k němu pomalu otočila. „Zavřel portál... jak?“ její hlas byl ledový, ale její výraz naznačoval, že se sama snaží pochopit, co její syn právě řekl.
Laston se začal hrabat ve svém roztrhaném plášti a vytáhl malý, jasně zářící kámen. „Našel jsem tohle! Když jsem na to sáhl, portál se zavřel. Líbí se ti?“ Podal kámen své matce s nadšením v očích, jako by jí přinesl poklad.
Ardiana zůstala chvíli nehybná, pak kámen pomalu vzala do ruky. Pocítila jeho energii – byl to fragment samotné Gehemy, nesmírně mocný artefakt, který by neměl být v rukou dítěte.
Její hněv na okamžik ustoupil něčemu, co se podobalo úlevě. Laston byl neporušený, zdravý. Ale její tvář zůstala tvrdá, aby neztratila autoritu. Sklonila se k němu, uchopila ho za ramena a přitáhla si ho blíž. „Lastone, poslouchej mě. Už nikdy, NIKDY, se nesmíš přiblížit k portálům. Rozumíš?“
Chlapec přikývl, i když jeho výraz naznačoval, že mu příliš nedošlo, jak závažná situace byla. „Dobře, mamí. Ale bylo to super!“
Ardiana se narovnala, kámen pevně sevřela v ruce a pohlédla na své generály. „Všichni ven,“ rozkázala. „Teď.“
Jakmile místnost osiřela, Ardiana si povzdychla, poklekla k Lastonovi a pohlédla mu do očí. „Poslouchej, můj synu. Jsi mocnější, než si dokážeš představit. Ale pokud budeš jednat bez rozmyslu, můžeš zničit celou tuto říši. Chceš, aby se to stalo?“
Laston zavrtěl hlavou, tentokrát vážněji. „Ne, mamí.“
Ardiana ho objala, což bylo gesto, které málokdo z jejích poddaných kdy viděl. „Dobře. Ale teď se vrať do svých komnat. A nechci slyšet, že jsi z nich vyšel bez mého svolení. Rozumíš?“
Laston přikývl a rozběhl se pryč, jeho drobné kroky se ztrácely v dálce chodbami paláce. Ardiana se postavila, sevřela kámen pevněji a zadívala se směrem k nebi. „Nesterine,“ zašeptala tiše, „máš co vysvětlovat.“
Komentáře
Okomentovat