Měsíc se vznášel vysoko nad potemnělým údolím, jeho stříbrné světlo se odráželo na pableskujících vrcholcích věží Chrámu Severního větru. Vzduch byl chladný a nesl v sobě šepot magie – téměř nepostřehnutelný, ale přesto přítomný jako echo starodávných zaklínadel.
Na nejvyšší terase stál Caelith Iskarion, oděný v lehkém rouchu šlechticů rodu Větru. Jeho dlouhé stříbřité vlasy se jemně pohupovaly v nočním vánku. Ruce měl založené na prsou, jeho pohled byl chladný, ale v očích mu jiskřilo něco jiného než jen přísnost. Čekal.
A on přišel.
Z temnoty podloubí se vynořila štíhlá silueta, bosé kroky sotva slyšitelné. Vaeliran Rivenhart se usmál svým typickým způsobem – napůl pobaveně, napůl provokativně. Dlouhé temné vlasy mu splývaly po zádech, a i když jeho rudé oči zářily jako dvě rozžhavené uhlíky, v tom pohledu byla něha, kterou ukazoval jen zřídka.
„Tak mě našels,“ protáhl líně, opíraje se o kamenný sloup. „Páni, Caelithe, a já myslel, že nemáš rád noční schůzky.“
„Ty jsi ukradl posvátný svitek mého rodu,“ pronesl Caelith ledově, jeho hlas se nesl větrem jako ostří nože. „Neměl jsem jinou možnost.“
Vaeliran se uchechtl a pozvedl ruku. Mezi jeho štíhlými prsty se objevil kus pergamenu, pokrytý starodávnými runami. „Myslíš tenhle? No tak, přiznej, že by se u mě vyjímal lépe. Stíny mi přece jenom sluší víc než tobě.“
Caelith se pohnul rychle jako blesk. V jediném okamžiku stál před Vaeliranem, jeho ruka sevřela zápěstí toho zloděje, oči se setkaly. Vítr kolem nich zesílil, jakoby reagoval na napětí, které mezi nimi viselo.
„Proč to děláš?“ sykl Caelith.
Vaeliran si povzdechl a naklonil se k němu blíž. „Možná… protože chci, abys mě konečně chytil.“
Caelithův dech se na vteřinu zastavil. Vaeliranova blízkost byla příliš intenzivní – vůně spáleného kadidla a magie, jeho horká kůže kontrastující s Caelithovým chladným dotykem.
„Jsi nepoučitelný,“ zavrčel Caelith, ale jeho prsty povolily sevření.
„A ty jsi nádherný, když jsi naštvaný,“ zašeptal Vaeliran.
A pak, dřív než si Caelith mohl uvědomit, co se děje, se jeho rty setkaly s Vaeliranovými. Bylo to jako střet dvou živlů – vítr a stín, chlad a oheň. Polibek byl krátký, dravý, ale stačil k tomu, aby v Caelithovi probudil cosi, co dlouho popíral.
Když se odtáhli, Vaeliran se usmál. „Tak co, přinutíš mě ten svitek vrátit, nebo si ho budu muset zasloužit?“
Caelith se nadechl a v očích se mu zableskla nečekaná hravost. „Tentokrát jsi to ty, kdo bude muset utíkat.“
A pak začala honička.
Vítr se rozvířil, stíny se pohnuly a měsíc byl svědkem toho, jak dva muži – tak odlišní a přesto neoddělitelně spjatí – tančili ve světě magie a osudu, kde se city nedaly zkrotit žádnými pravidly.
Komentáře
Okomentovat