Na jejich cestě ještě je čekala Zrcadlová zóna. Jakmile do ní vkročili, zrcadla začala šeptat a podkopávat jejich sebedůvěru. A mást je.
Caleith se vzdálila od svého obvyklého klidu. A po jednom zrcadlu, které říkalo, že to nezvládne, zařvala. „Hubu drž!” Celá se třásla hněvem.
Její věrný oř ji však uklidnil.
Ale ne nadlouho. Zrcadla začala ukazovat její temnotu minulost. Smrt světelného strážce, kterého nezvládala zachránit, Caleith ztekla po tváři němá slza, zasvěcovací obřad kde byla pohlcená pochybností o sobě samé.
Jsem opravdu královnou měst v říši Arias, mám vůbec na to? Ptala se v duchu.
„Jsi toho hodna,” napomenul ji nahlas Eryan, hned co slyšel její myšlenku.
„Děkuju ti Eryane,” pronesla vděčně Caelith.
Další zrcadla ukazovala co by se mohlo stát. Kdyby nebyla královnou, byla by volnou jezdkyní, co může dělat co chce kdy chce a co chce.
Další ukazoval co by se stalo kdyby přijala svou Temnotu.
Jedno zrcadlo však ukázalo toho ztraceného koně, svázaného v řetězech v temném chrámu obklopeného stínem.
Ale co je pravda a co je klam? To nevěděla.
Pokračovali dále. A obrazy v zrcadlech zvyšovali obtížnost.
Dále byly zrcadla vyvolávací různé emoce.
Strach- vize její smrti a pád měst.
Vztek- zradu, kterou pocítila od blízkého, elfa Sirawela.
Lítost- dávné oběti, které obětovalo část říše.
Caleith si všemi těmi emocemi prošla ale Eryan ji vždy uklidnil.
Předposlední bylo druhé nejtěžší. Ze zrcadla vyskočila její dvojnice.
Zrcadlo před ní zčernalo. Jeho povrch se rozvlnil jako hladina vody a náhle z něj vystoupila postava. Měla Caelithinu tvář. Stejné vlasy, stejné oči – ale z očí jí nevyzařovalo světlo, nýbrž stín. Plášť měla tmavý jako půlnoc a místo kopí držela černé oštěpy složené ze střípků rozbitých zrcadel.
„Konečně si přestala utíkat,“ promluvila temná Caelith hlasem, který zněl, jako by ho nesla ozvěna propasti. „Celou dobu se bojíš pravdy. Nejseš žádná královna. Jsi jen holka, co byla ve správný čas na špatném místě.“
„Mlč,“ procedila skrz zuby Caelith.
„A víš co je nejhorší?“ pokračovala temná verze a pomalu ji obcházela. „Že hluboko uvnitř… se mnou souhlasíš.“
Caelith zvedla kopí. „Jestli jsem někdy pochybovala, teď už ne. Nejsi pravda. Jsi jen můj stín. A já tě nechám za sebou.“
Temná Caelith se zasmála. A v tu chvíli se rozpoutal boj.
Obě se vrhly vpřed. Oštěpy stínu a kopí světla se srazily v jiskření, které rozčíslo mlhu. Caelith se pohybovala s jistotou, vycvičená léty jezdeckých tažení, ale její dvojník ji znal dokonale – každý tah, každý pohyb, každou slabinu. Boj byl zrcadlový, smrtelně krásný tanec mezi světlem a temnotou.
Jednou se Temná Caelith mihla za její záda a škrábla ji do ramene. „Nevidíš? Nejsem nepřítel. Jsem ta část tebe, kterou zapíráš. Jsem tvoje svoboda, tvůj vztek, tvůj skutečný hlas!“
Caelith sykla bolestí, ale neváhala. „Nejsi můj hlas. Jsi jen ozvěna strachu.“
Zrcadla kolem nich se rozzářila a začala promítat další vize – Caelith jako tyranku, Caelith jako uprchlici, Caelith, jak opouští Města. Její vůle se třásla.
„Proč vůbec bojuješ?“ šeptal jí stín do mysli. „Co když tě Města už nepotřebují? Co když tvůj čas skončil?“
Eryan zařičel a přistoupil blíž k okraji zóny. Jeho hlas pronikl vlnou ticha.
„Caelith! Nejsi definovaná chybami, ale tím, že nikdy nepřestáváš jít dál!“
Ta slova jako by roztrhla temnotu. Caelith v sobě pocítila jiskru – ne dokonalost, ale odvahu. Prudkým výpadem rozbila jeden z oštěpů své dvojnice. Stín zaváhal.
„Jsi součástí mě,“ řekla klidně Caelith. „Ale já jsem víc než ty.“
S posledním úderem probodla temnou verzi vlastním kopím. Ta se rozpadla v stříbrný prach, který odnesl vítr. Zrcadlo za ní prasklo a rozbilo se na tisíc kousků.
Caelith se ztěžka nadechla, poklekla a opřela se o kopí. Eryan k ní došel, sklonil hlavu a přitiskl čelo k jejímu. Mlčky.
Zrcadlová zóna utichla. Poslední zrcadlo zmizelo a před nimi se otevřela brána – vstup do skutečné Temnoty.
Ale Caelith už nebyla zlomena. Byla připravená.
Poslední zrcadlo testovalo její a Eryanovo pouto.
Zrcadlo před nimi bylo hladké jako tekuté stříbro. Bez šeptání, bez varování. Jen ticho. A pak se jeho povrch rozvlnil a scéna se proměnila.
Caelith stála na vyvýšeném balkónu nebeského města. Pod ní – zkáza. Hořící věže, praskající světelné mosty. Vzduchem se nesl nářek a křik. Eryan ležel níže, zraněný, se zlomeným křídlem. Z dálky se k němu blížil Temný stín.
„Zachraň Města, Caelith,“ zazněl hlas, její vlastní hlas. „A nebo zachraň jeho. Nemůžeš obojí.“
Scéna se změnila – nyní stála Eryanovi čelem. Ale tentokrát mluvil on, se zvláštní tvrdostí.
„Jsem poután k tobě jen kvůli staré přísaze,“ řekl zrcadlový Eryan. „Ty jsi ta, která selhala. Proč bych měl dál následovat padlou královnu?“
Caelith zalapala po dechu. Eryan se ale vůbec nepohnul, jen hleděl upřeně do její duše. V tom pohledu nebyl její věrný spojenec. Byl to cizinec.
„Lžeš!“ vykřikla. Ale její hlas zněl dutě.
Zrcadlo ji zavalilo dalšími obrazy:
Eryan, jak odlétá pryč, když ho nejvíc potřebuje.
Eryan, jak sleduje její pád a nic nedělá.
Eryan, jak uzavírá dohodu s Temnotou, aby si zachránil život.
Ale pravý Eryan zůstává.
Ve skutečnosti stojí Eryan vedle ní, tichý, nepohnutý, ale skutečný. Nakonec promluví – ne k ní, ale k jejím pochybnostem.
„Víš, co jsme spolu přežili. To zrcadlo nemá mou duši. Ale ty máš. A já mám tvou.“
Caelith se rozplakala. Ne slabostí, ale úlevou. Přistoupila ke zrcadlu, položila na něj dlaň a nechala ho vidět pravdu.
„Není pouto, které bys mohl pochopit. Proto se nás snažíš rozdělit. Ale naše pouto není o slovech. Je o volbě. A já ho volím – vždycky.“
Zrcadlo se začalo třást. Praskliny se šířily jako blesky. S posledním zábleskem se rozbilo v tisíce střípků, které se vznášely a zmizely v mlze.
Caelith a Eryan stáli proti sobě, spojeni beze slov. To, co zrcadlo mělo zlomit, bylo jen posíleno.
Pouto obstálo.
A zkouška skončila.
Komentáře
Okomentovat