Prolog
Nad světem Etterlii bdí andělská říše Arias, společně s demonskou říší Gehemou udržují křehkou rovnováhu mezi Světlem a Temnotou.
Mladý ,poloviční, anděl Aralen dnes byl předvolán radou starších, aby předstoupil před svoji Zkoušku Světla. A aby si vysloužil své andělské jméno.
Aranel je úctyhodný mladík,nejlepší učedník z andělských mladých. Staří mistři ho zbožňují. Kvůli jeho poslušnosti.
Kapitola 1 Zkouška Světla
Aranel předstoupil před radu starších. Poklekl před nimi a po vyzvání vstal. „Anděli Areneli, tvým úkolem, aby jsi si vysloužil místo mezi námi bude najít a přinést ukrytý artefakt Pramen Světla Jestli je tvé srdce čisté jak se tvrdí najdeš ho.” promluvil stařešina. „Jeho stopy vedou do Etterlie, světa smrtelníků.”
„Nyní běž mladý anděli.” propustil ho.
Aranel se uklonil a odešel. Vydal se nejdříve domů, kde si sbalil potřebené věci. Lektvary s léčivy, kdyby jeho síly nestačily, jídlo a svoji zbraň, světelné kopí.
Po té se vypravil Ariasem k portálu do světa smrtelníku. Byl nervózní. Nevěděl co ho na téhle cestě čeká. Ale zároveň pociťoval i jistou hrdost. Že se mohl prokázat jako anděl.
I když cítil v sobě malý stín pochybností, že je jeho srdce čisté a odhodlané.
Vešel do portálu
Kapitola 2 První kroky do neznáma
Aranel prošel portálem a ocitl se na okraji hustého lesa. Vzduch byl těžký a voněl po vlhké zemině a mechu. V dálce slyšel zurčení potoka a zpěv ptáků, ale krajina působila podivně cize. Slunce zde bylo méně jasné než v Ariasu a nebe nemělo tu dokonalou čistotu, na kterou byl zvyklý.
Udělalo se mu trochu nevolno. Přechod mezi světy byl vždy fyzicky náročný, ale on se nikdy dřív neocitl mezi smrtelníky. Zhluboka se nadechl a pokusil se ovládnout své myšlenky. Nebyl tu proto, aby se zdržoval obdivováním tohoto světa. Jeho úkolem bylo najít Pramen světla.
Vykročil lesem a každý jeho krok byl ostražitý. Etterlie byla proslulá svou nestálostí. Byly tu místa, kde působily temné síly Gehemy, a nebylo vyloučeno, že o něm démoni už vědí.
Po několika hodinách chůze narazil na pouliční cestu, která vedla k městu. Na chvíli zaváhal – měl by se držet mimo civilizaci? Ale pokud chtěl zjistit, kde začít hledat, musel získat informace. Město mu mohlo nabídnout stopy.
Zamířil po cestě a brzy se před ním objevily kamenné hradby a brána. Stráže u vchodu si ho změřily pohledem, ale nevěnovaly mu příliš pozornosti. Jeho andělské rysy nebyly mezi lidmi tak patrné – dokud nevyužil své síly.
Jakmile vstoupil dovnitř, byl ohromen množstvím lidí. Tržiště bylo plné života – obchodníci nabízeli ovoce, kožešiny a šperky, děti pobíhaly kolem a pocestní se zastavovali u hostinců. Aranel však cítil pod povrchem jisté napětí.
Rozhodl se jít k místní hospodě, protože věděl, že tam poutníci sdílejí své příběhy. Jakmile vstoupil, okamžitě ucítil kouř a pach piva. Hosté se smáli, hádali a obchodovali. Přistoupil k hospodskému, postaršímu muži se zjizvenou tváří.
„Hledám informace o jednom místě,“ řekl Aranel, dávaje si pozor, aby jeho hlas zněl klidně, ale autoritativně.
Muž si ho změřil pohledem. „Záleží, co hledáš, cizinče.“
„Pramen světla,“ pronesl tiše.
Hospodský na okamžik přestal čistit džbán a přimhouřil oči. „Takové jméno jsem neslyšel už roky,“ zamumlal a rozhlédl se kolem, než se naklonil blíž. „Ale pokud to myslíš vážně, měl bys jít do chrámu v Zatopeném údolí. Tamní kněží kdysi znali staré legendy… ale varuju tě, cizinče, to místo už dávno patří Temnotě.“
Aranel ucítil podivný chlad. Možná to byla jen jeho představivost, ale když se otočil, měl pocit, že ho někdo sleduje.
Někdo už o jeho cestě věděl.
Kapitola 3 Stíny pochybnosti
Aranel pokračoval v cestě. Náhle se ochladil vzduch a slunce bylo méně jasné. Aranelovi se to zdálo divné. Byl na pozoru. Měl dobrou intuici, protože ze stínů lesa na něj zaútočil stínový démon.
„Ale ale anděli, doslechl jsem se, že hledáš pramen Světla.” zaskřípal démon, když ho Aranel odrazil.
„Možná ale tobě do toho nic není!” odsekl Aranel.
Démon se zašklebil. „Více než si myslíš anděli.” pronesl výhružným hlasem.
A strhl se souboj.
Démon byl silný protivník. Naštěstí Aranel byl silnější. Ale démon stihl do něj zasít stín pochybnosti. Jestli je vůbec hoden stát se plnohodnotným andělem.
Aranel dále pokračoval v cestě, dokud nenarazil na vesničana v nesnázích. Byl obklíčen démonickými vlky. Aranel zvířata zabil bez milosti. A vesničan. Mladý muž Radié, se mu rozhodl pomoci a o pramenu něco věděl. Vydal se s Aranelem na cestu.
Kapitola 4: Les Soucitu
Dorazili do Lesa Soucitu. Radié se rozhodl cekat na kraji lesa. Prý nějaké zkoušky nejsou nic pro něj. Ale poví mu jak se k prameni dostat. Jeho děd tam jednou byl.
Po té co mu sdělil dobré rady vydal se Aranel na cestu lesem.
První zkouška byla přijetí sama sebe. Aranel dorazil k malému k jezírku s úmyslem se napít. Ale co ho zarazilo že tam nebyl jeho odraz jen jednou, nýbrž dvakrát. A začali mluvit.
První odraz byl anděl, on, bez sebemenšího stínu. Dokonalý jakého ho chtěli jeho mistři.
Měl dokonalou sebekontrolu a vždy jednal podle pravidel Ariasu.
Promluvil. „Pravý anděl nikdy nepochybuje. Vždy jedna podle pravidel.”
A druhý obraz byl jeho opakem. Křídla měl zčernala, v jeho očích byly pochybnosti. Tento byl obrazem jeho pochyb, hněvu a pocitu že nikdy nebude dost dobrý.
Obraz opět promluvil. „Nikdo není dokonalý ani ty. Přijmi to.”
Potom se obrazy začaly hádat mezi sebou. Navíc i Aranela oba provokovali.
Nakonec Aranel přijal své nedostatky, voda se uklidnila a obrazy se rozplynuly. Napít se z ní se však nedovážil.
Aranel pokračoval dále. A našel zkoušku volby.
Ocitl se na rozcestí. Na jedné straně byl vesničan napadený démony. A na druhé stínová bytost prchajíc se svitkem, ve kterém by mohla být informace o prameni.
Musel se rozhodnout. Pokud pomůže vesničanovi ukáže, že soucit je mnohem důležitější, než jeho úkol. Ale pokud se rozhodne pro ten svitek splní úkol dříve a ukáže že je odhodlaný splnit cokoliv mu zadají, ale s tím že obětuje nevinného člověka.
Aranel zavřel oči. A promnul si spánky. Pak jen prudce otevřel a vytasil kopí a hnal se na pomoc vesničanovi. Mrzelo ho, že přijde o cenné informace a dostane se k prameni déle. Ale život byl cennější.
Po té co porazil démony, pomohl muži vstát. „Děkuji mladíku, málem bylo mě.” zašeptal muž. Ukázal mu cestu dál a rozplynul se. Aranel jen zamrkal očima.
Šel tedy dále. Po cestě narazil na mlhu. Byla to zkouška Stínu-přijetí vlastní Temnoty.
Všude je neproniknutelná mlha, která se kolem Aranela obtáčí jako živý tvor. Když najednou z ní vystoupí bytost, vypadající jako démon, ale jeho hlas je podivně známý.
„Nikdy na demnou nezvítězíš,” řekl a zaútočil na něj.
Ale jeho pohyby byly divné, jakoby bojoval se zrcadlem. Každý úder, který mu zasadí sám i cítí.
To se mu zdá zvláštní. Bojuje dokud si neuvědomí, že je to on sám, to stvoření. Je to jeho vlastní hněv a strach.
Po té co mu to došlo, se stín se slovy:„Gratuluji mé já.” rozplynul.
Aranel došel na konec lesa, ale jeho cesta nebyla zdaleka u konce. Další bylo Zrcadlové město . Do kterého se nejde jinak dostat, než přes Les Soucitu.
Kapitola 5: Zrcadlové město
Dorazil do Zrcadlové města. Město se mu zdálo přátelské a přívětivé. Ale bylo na něm něco divného. Později se Aranel dozvěděl, že lidé zde žijí jen v přítomnosti, ignorují svoji minulost a budoucnost.
Aranel se je snažil vyvést z iluze. „Nemuzete ignorovat minulost, kvůli tomu, že se musíte z ní poučit. A budoucnost, protože to co vás čeká, vás nemine, a ty chyby co jsme provedli v minulosti vás dostanou.” vysvětloval jim. Ale bylo to marné. Lidé se ničemu nenaučili. Ale on se naučil jednu věc, musí respektovat i ty co mají jiný názor, než on.
Ale z davu se jeden člověk oddělil. Byla to dívka. „Myslím že máš pravdu, mě se taky nikdy nepodařilo ti ostatní přesvědčit.” řekla. „Ale spis mě zajímá proč jsi tady?” zeptala se.
„Hledám pramen Světla.” odpověděl jednoduše Aranel.
Dívka pokývla hlavou. „Náhodou znám cestu, ale nikdy jsem tam nebyla, jen z toho co se vypraví to vím.”
„Následuj mě.” zamávala na něj.
Aranel se tedy vydal za ní.
Cesta vedla do hor. „Mají ty hory nějaké jméno?”zeptal se ještě pro jistou Aranel.
„Hory Pravdy.”
Kapitola 6 Hory Pravdy
Aranel šel přes hory Pravdy, když narazil na démona. „Nabízím ti snadnou cestu k Prameni, když mi pomůžeš bojovat proti andělským legiím.” navrhl démon.
„Ne,” řekl Aranel rozhodne.
„A nebo ti usnadním cestu stát se strážným andělem.” nabídl.
Aranel zaváhal. „Ne.”
„Tak ti splním to po čem tvoje srdce nejvíce touží.” usmál se ďábelsky.
„To mi nesplníš.” řekl rozhodne.
„Ale, přece jen jsem tě zaujal.” zaradoval se démon. „Toužíš poznat svého otce, viď?” zeptal se.
„Jak to víš?” zarazil se Aranel.
„Jsem démon osudu.” pořád se úlisně usmíval. „Tak co chceš vědět, kde se nachází tvůj otec??”
„Já…,” Aranel zaváhal, pak se jakoby probral a vykřikl:„Ne!”
„Tvoje volba.” řekl démon jen. A rozplynul se.
Kapitola 7: Pramen Světla
Aranel konečně nachází Pramen Světla a odhaluje vlastní srdce.
Pramen byl ukrytý v jeskyni vysoko v horách. Voda vyvěrala z krystalového podloží a hladina zářila, jako by do ní někdo vmísil čisté světlo hvězd.
Aranel se přiblížil, srdce mu tlouklo až v krku. Klekl si k vodě a zadíval se do jejího zrcadla.
Nejprve spatřil sám sebe tak, jak ho znali v Ariasu — vysoký, s jasnýma očima a křídly bílými jako sníh. Byl to obraz dokonalého anděla, poslušného, bezchybného, naplněného Světlem.
Ale pak se hladina zavlnila. A vedle něj, v tom samém zrcadle, povstal druhý obraz — on sám, ale s černými křídly, ve tváři hněv, v očích bolest a pochyby. Temná verze, zrozená z jeho strachu, nejistoty a pocitu, že nikdy nebude dost dobrý.
Oba obrazy se na něj zadívaly.
„Já jsem ten, kým máš být,“ promluvil anděl z čistého světla. „Jsi povinnost, jsi dokonalost. Bez pochybností.“
„A já jsem ten, kým skutečně jsi,“ ozval se temný stín. „Se slabostmi, s hněvem, s bolestí. Přijmi mě, nebo nikdy nebudeš celistvý.“
Aranel sevřel kopí, ruce se mu třásly. Cítil, jak se v něm sváří obě strany. Všechno v něm chtělo odvrátit se od Temnoty, jak byl celý život učen. Ale zároveň věděl, že by to znamenalo popřít kus sebe.
Zavřel oči. Nádech. Výdech.
Pak odhodil kopí stranou a natáhl ruce k oběma odrazům.
„Nejsem jen světlo,“ zašeptal. „Ale ani jen stín. Jsem obojí. A právě to ze mě dělá Aranela.“
V tu chvíli se obrazy přestaly hádat. Oba se usmáli a jejich siluety se rozplynuly v oslnivém záři. Hladina Pramene se vyjasnila, a Aranel v ní uviděl jediný obraz — sebe sama, ale tentokrát celistvého, s křídly bílými i černými zároveň, v rovnováze.
Pramen zašuměl a jeho světlo se rozlilo po jeskyni. Aranel cítil, jak mu srdce plane, jako by ho naplnila nová síla. Nebyla to síla dokonalosti, ale přijetí.
Poprvé měl pocit, že skutečně našel své pravé já.
Kapitola 8: Nové jméno, nová cesta
Chrám rady v Ariasu byl tichý, když Aranel — nyní už jiný, než když odcházel — předstoupil před starší. Jeho kroky zněly dutě po mramorové podlaze a z jeho křídel se třpytily střípky světla i stínu.
Stařešina povstal. „Vidím, že jsi nalezl Pramen. Vidím i, že se vrátil někdo nový.“
Aranel poklekl. „Pramen mi ukázal, že nejsem čisté světlo ani čistý stín. Jsem rovnováha. A mé jméno… je Erunámo.“ Pozvedl hlavu a jeho hlas zněl pevně. „Obránce světla.“
Sál se rozzářil, jakmile jeho slova zazněla. Bylo to znamení, že Pramen jeho jméno potvrdil. Radní povstali, někteří s úctou, jiní s obavami.
„Erunámo,“ promluvil stařešina slavnostně, „od dnešního dne jsi právoplatný anděl Ariasu. Ochránce řádu a hlas Světla.“
Ale Erunámo se postavil a jeho oči se zaleskly odhodláním.
„S úctou… odcházím.“
V sále to zahučelo, někteří andělé zalapali po dechu.
„Cože?!“ vykřikl jeden z mistrů. „Opustit Arias po získání jména je hanba!“
„Není to hanba,“ odvětil Erunámo klidně. „Pramen mi ukázal, že mé místo není v dokonalých síních Ariasu, kde se popírá pochybnost a slabost. Mé místo je tam, kde lidé i bytosti mezi světy potřebují obránce. Kde světlo bojuje se stínem každý den.“
Na chvíli zavládlo ticho. Pak se ozval stařešina, jeho hlas byl těžký jako zvon:
„Jestli toto je tvá volba, Erunámo, je to i tvůj osud. Budeš navždy andělem — a přesto nikdy ne zcela náš.“
Erunámo pokývl. Věděl, že to tak má být. Otočil se a vykročil pryč, ven z chrámu, ven z Ariasu. Slunce jeho světa se mu odráželo na křídlech, bílém i černém, když přecházel portálem zpět do Etterlie.
Poprvé necítil pochybnost.
Poprvé věděl, kdo je.
Epilog: Světlo v temnotě
Nebe nad Etterlií bylo zatažené, když se portál otevřel a Erunámo z něj vystoupil. Vítr mu čechral křídla — jedno bílé, druhé černé — a lidé na cestě se na okamžik zastavili, jako by cítili, že spatřili něco, co nepatří do jejich světa.
Ale Erunámo nevstoupil mezi ně jako anděl, který se povyšuje nad smrtelníky. Kráčel mezi nimi tiše, odložené kopí nesl spíš jako znamení než zbraň.
U prvního města, kam přišel, slyšel pláč. Malé dítě se ztratilo a jeho matka zoufale volala do tmy. Erunámo k nim přistoupil, uklidnil je a s klidným hlasem řekl:
„Světlo není jen v nebi. Je v každém, kdo se odváží věřit a hledat.“
Dítě našli zanedlouho, vyděšené, ale živé. A vděčné oči matky se na něj upřely, jako by spatřila samotné Světlo.
Erunámo věděl, že jeho úkol se změnil. Už nebyl jen syn Ariasu. Byl poutníkem, který přinášel naději tam, kde se zdálo, že zbyla jen temnota.
A když se noc snesla a hvězdy se rozzářily na nebi, zdálo se, že i ony svítí jasněji.
Protože pravé světlo nepochází z výšin, ale z nitra těch, kdo mají odvahu stát se jeho nositeli.
Komentáře
Okomentovat