Kapitola 1 Předvolání
Erunámo vstoupil do pracovny svého mistra Aelarise. „Co si přejete, pane?” zeptal se uctivě, pohledem sklouzl na staršího anděla, jehož přítomnost vzbuzovala respekt.
„Ve smrtelném světě Etterlie, v jednom z tamních měst, byla zaznamenána zvýšená aktivita démonických sil,” pronesl Aelaris pevným hlasem. „A právě proto jsem tě zavolal, Erunámo. Tvým úkolem bude tuto situaci prověřit a eliminovat síly temnot.” Jeho pronikavý pohled se na mladšího anděla upřel s nekompromisní vážností.
Erunámo na okamžik zaváhal, ale pak pevně přikývl, jeho výraz odrážel odhodlání. „Splním váš příkaz, mistře.”
Kapitola 2 Setkání s Lastonem
Erunáma stopa nelidské magie zavedla hluboko do lesa, kde narazil na mladého prince Lastona. Ten právě bojoval s démony, které na něj poslal jeho otec Nesterin, aby ho přivedli zpět do pekelné říše Gehemy. Laston však návrat odmítal. Pral se s démony s odhodláním lva, ale jejich přesila byla drtivá. Když už se zdálo, že bude poražen, objevil se Erunámo. Bez váhání zasáhl a svým zářivým kopím odrazil démony.
Během boje se mezi nimi rozvinul rozhovor.
„Takže ty jsi příčinou té zvýšené aktivity démonů,” poznamenal Erunámo s mírným úsměvem, zatímco jedním švihem srazil dalšího protivníka.
„Kdo jsi?” zeptal se, znovu seknul svým kopím a odrazil útočícího démona.
„Jen pouhý poutník,” odpověděl Laston s odměřeností, uhýbajíc dalšímu útoku.
Erunámo si ho zkoumavě prohlédl. „Nevypadáš na obyčejného poutníka. Cítím z tebe zvláštní energii.”
Laston neodpověděl, ale v jeho pohledu se zračilo neochvějné odhodlání.
Kapitola 3 Příchod Nesterina
Když démony zahnali na útěk, náhle se vzduch oteplil a ztěžkl. Obloha potemněla a stáhla se černými mračny. Z nich vystoupil Lastonův otec, Nesterin. Jeho příchod byl majestátní, a i když jeho křídla byla potrhaná, jejich ponurá velkolepost vzbuzovala respekt.
„Ale ne, jeho ne,” zašeptal Laston s nechutí. Erunámo po něm střelil zmateným pohledem, než se otočil k Nesterinovi. Král démonů upřel na svého syna tvrdý pohled, v němž plála zlost.
Erunámo se instinktivně postavil do bojové pozice, připraven chránit svého nového přítele.
Nesterin se jeho gestu zasmál, pobaven andělovou odvahou a naivitou. „Odstup, mladý anděli, od mého syna,” rozkázal mu přísným tónem.
„Vašeho syna?” otázal se Erunámo zmateně, pohlédl na Lastona a najednou mu to všechno začalo dávat smysl – ta zvláštní energie, světlo i temnota, která z něj vyzařovala. Laston na něj jen lhostejně pokrčil rameny. „No co, drží mě doma jako ptáka v kleci.”
Erunámo mírně sklonil zbraň, ohromen jejich výměnou.
Nesterin se na svého syna zamračil, jeho výraz byl tvrdý. „Lastone, to je pro tvoji ochranu.”
„Nebo nechceš, abych unikl z tvého stínu!” vyštěkl Laston a dupnul nohou. Bez dalšího varování pozvedl meč a zaútočil na svého otce.
Erunámo, pochopiv Lastonovu frustraci, se rozhodl ho podpořit a napadl krále démonů.
Boj byl však krátký. Nesterin je snadno přemohl a nakonec pevně uchopil Lastona za paži. „Dnes tě čeká velmi bolestivý trest,” pronesl přísně. Laston se vzpíral, snažil se mu vyškubnout, ale marně.
Poté se Nesterin otočil k Erunámovi. „Tvoje odvaha si zaslouží respekt, ale jestli se příště pokusíš bránit tohoto zmetka přede mnou, nedopadneš dobře,” varoval ho chladným hlasem. Pak zmizel v záplavě temnoty, táhnouc za sebou zmítajícího se Lastona.
Hluboko v démonickém paláci, kde zdi šeptaly staré příběhy bolesti a síly, stál Laston v temné komnatě. Jeho ruce byly upoutány k masivnímu kamennému sloupu. Nesterinův hlas, tichý a ledově klidný, se ozýval zpoza něj.
„Tohle není jen o tvém vzdoru, Lastone,“ řekl Nesterin, zatímco uchopil starobylý bič. Jeho povrch zářil rudým světlem, naplněný démonickou magií, která zajišťovala, že každý úder přinese nejen fyzickou, ale i magickou bolest – bolest, která rezonovala duší.
„Tohle je o tom, že nerozumíš následkům svých činů. Etterlie není hračka. Je to místo, kde se můžeš ztratit – nebo ještě hůř, přitáhnout nepřátele, kteří tě zničí dřív, než zjistíš, kdo jsi.“
Laston stál vzpřímeně, i když mu srdce bušilo. Věděl, že přichází trest, ale odmítal se zlomit. „A co když nechci být tím, kým mě chceš mít? Možná nechci žít podle tvých pravidel!“
Nesterin sevřel bič pevněji. Jeho hlas teď zněl ostřeji. „Tvoje pravidla tě nezachrání. Moje ano. A pokud je odmítáš, tak tě donutím, aby sis je zapamatoval.“
Pak padl první úder. Bič zasvištěl vzduchem a dopadl na Lastonova záda s prasknutím, které se odrazilo od zdí. Laston zasyčel bolestí, ale nevydal ani hlásku. Jeho černé vlasy mu spadly do obličeje, zatímco se zhluboka nadechl.
„To je vše, co máš?“ procedil mezi zuby. Byl vzdorovitý, jeho hlas byl plný hněvu, ale v jeho očích bylo něco jiného – možná strach, možná lítost. Nebo možná jen zlomek pochopení.
Nesterin udeřil znovu. A znovu. Každý úder byl jako varování. Nešlo o to, aby Lastona zlomil, ale aby mu vtiskl do paměti, že jeho činy mají důsledky. Bič svítil ruději s každým úderem, dokud se Lastonovy nohy nezačaly třást.
Po desátém úderu Nesterin přestal. Stál tam, zadýchaný, jeho oči se leskly emocemi, které by nikdy nahlas nepřiznal. „Trest je u konce,“ řekl tiše. „Ale pokud mě donutíš tohle udělat znovu, příště si nezvolíš, kam utečeš. Protože já tě nepustím.“
Laston se opřel o sloup, jeho záda hořela a každý nádech byl utrpením. Přesto se otočil na svého otce. „Nenávidím tě,“ vydechl, jeho hlas byl slabý, ale plný vzdoru.
Nesterin přikývl. „Možná. Ale radši mě budeš nenávidět živý, než abych tě oplakával mrtvého.“
S tím se otočil a odešel z komnaty, nechávaje Lastona samotného. A přesto, když odešel, jeho ruka se lehce chvěla. Nesterin věděl, že ten chlapec má stejný oheň jako on sám, ale bál se, že právě ten oheň ho nakonec spálí.
V komnatě Laston zavřel oči. Jeho tělo bolelo, ale uvnitř něj hořela jiná bolest – pocit, že nikdy nedosáhne svobody, po které toužil. A přesto, i v té bolesti, věděl, že se nevzdá. Bylo to jeho prokletí i jeho
Laston se pomalu sesunul k zemi, jeho záda hořela nesnesitelnou bolestí, která pronikala hluboko pod kůži, až do jeho duše. S každým dechem cítil, jak mu tělo protestuje, ale nebyla to jen fyzická rána, která ho tížila. V hlavě se mu znovu a znovu ozývala otcova slova, pronikavá jako samotný bič.
Vzpomněl si na chvíle, kdy byl ještě dítě. Na otce, který mu slíbil, že nikdy nepoužije bolest jako způsob, jak ho učit. Že ho bude chránit a vést jinak, než byl veden on sám, ve světě krutosti a disciplíny. Ale teď… teď to všechno vypadalo jako lež.
„Slíbil jsi,“ zašeptal Laston tiše, jeho hlas byl roztřesený, sotva slyšitelný v temné místnosti. „Slíbil jsi, že mě nebudeš učit skrze bolest.“
Jeho ruce sevřely kámen, o který se opíral, a z jeho rtů unikl slabý povzdech. Zatnul zuby, ale nakonec to nevydržel – z jeho očí vyklouzla jedna jediná slza, která se tichounce svezla po tváři. Otcův bič ho zlomil. Ne fyzicky – jeho tělo se zahojí. Ale uvnitř, hluboko v něm, něco prasklo. Něco, co se možná už nikdy neslepí.
„Tentokrát jsi mě zlomil,“ špitl si pro sebe, hlas tak slabý, že to téměř zaniklo ve stínech. Seděl tam, sám, v tichu a temnotě. A přesto, někde v hloubi duše, cítil jiskru vzdoru, která odmítala vyhasnout.
„Ale já vstanu,“ zamumlal si pro sebe znovu, s pohledem zarytým do země. „I kdybys mě zlomil tisíckrát, já vstanu.“
Ta slova nebyla výkřikem, nebyla hněvivým prohlášením. Byla to přísaha. Přísaha sama sobě, že jednou dokáže, že jeho cesta – ne otcova, ale jeho vlastní – je ta pravá. Ať to stojí cokoli.
V Lastonově pokoji panovalo šero. Jediné světlo vycházelo z drobné lucerny na stole, která vrhala měkké, mihotavé odlesky po kamenných zdech. Laston ležel na boku na své posteli, zády k zavřeným dveřím. Jeho tělo bylo stále ztuhlé bolestí, ale v očích měl prázdný, nepřítomný pohled. Každý nádech mu připomínal otcovy údery a slova, která se ho bolestně dotkla hlouběji než bič.
Dveře se tiše otevřely. Nesterin vešel do místnosti s jemným klapotem svých bot. Jeho potrhaná křídla se lehce zatřásla, jak se zastavil u prahu. Chvíli tam jen stál, pozoroval svého syna a zvažoval, jestli by vůbec měl něco říkat.
„Lastone,“ promluvil tiše, jeho hluboký hlas byl téměř šeptem. Udělal krok blíž k posteli. „Jsi vzhůru?“
Laston se ani nepohnul. Chvíli bylo ticho, než se ozval slabý hlas: „Co chceš? Další lekci o odpovědnosti? Nebo jsi mě přišel zkontrolovat, jestli jsem se pod tvým bičem úplně nezlomil?“
Nesterin si povzdechl. S každým slovem, které od Lastona slyšel, cítil vinu, kterou by nikdy nahlas nepřiznal. Posadil se na židli vedle postele, ale ne příliš blízko, aby ho netlačil svou přítomností. „Ne, Lastone. Přišel jsem se přesvědčit, že jsi v pořádku.“
„V pořádku?“ Laston se hořce zasmál a konečně se otočil. Jeho oči byly zarudlé, ale vztek v nich stále planul. „Rozhodl ses mě potrestat, protože jsem neposlechl. Bičem, který spíš zraňuje duši než tělo. A teď se mě ptáš, jestli jsem v pořádku?“
Nesterin se na okamžik odmlčel, pohled mu padl na podlahu. Když promluvil, jeho hlas byl tichý a nesl tíhu všech jeho let jako krále i otce. „Já… vím, že jsem zašel příliš daleko.“
Laston se zarazil. Nečekal od svého otce přiznání. „Příliš daleko?“ zopakoval ho s ironickým úsměvem. „To ti došlo brzo.“
„Udělals něco nebezpečného,“ pokračoval Nesterin, jeho hlas se třásl jen nepatrně. „Chtěl jsem ti ukázat, že musíš chápat důsledky svých činů. Ale…“ Zhluboka se nadechl. „Ale použít bolest byla chyba.“
Laston na něj zíral, nedůvěřivě, ale i zaskočeně. „Chyba? Ty přiznáváš chybu?“
„Ano,“ odpověděl Nesterin. „Přísahal jsem, že tě nikdy nebudu učit skrze bolest. A dnes jsem tu přísahu porušil. Nevím, jestli mi to odpustíš, Lastone, ale měl bys to vědět.“
Místností zavládlo ticho. Laston si odfrkl, otočil se zpět ke zdi a znovu promluvil, tentokrát tišeji: „Odpustit ti možná jednou dokážu. Ale zapomenout na to, co se dnes stalo… to nepůjde.“
Nesterin přikývl, i když věděl, že ho Laston nemůže vidět. „To chápu.“
Chvíli seděl v tichu, než se zvedl, jeho pohled stále směřoval na Lastonova záda. „Odpočiň si. Jestli budeš něco potřebovat… jsem tady.“
Bez dalšího slova se otočil a vyšel z místnosti, zavíraje za sebou dveře. Zůstal za nimi stát, oči zavřené, zatímco se snažil vyrovnat se s tíhou svého selhání. Na druhé straně dveří Laston ležel nehybně, ale jeho mysl byla plná neklidu. Věděl, že jeho otec lituje, ale jeho bolest, jak fyzická, tak duševní, zůstávala příliš čerstvá.
Oba muži, otec i syn, se nyní ocitli v tichém konfliktu – ne proti sobě, ale proti svým vlastním emocím. A přesto někde hluboko uvnitř věděli, že ten druhý chce jen to nejlepší. Jenže najít cestu zpět k sobě by mohlo trvat déle, než si oba dokázali představit.
Mezitím v Ariasu
„Takže Nesterinův syn utekl, a jeho otec poslal své služebníky, aby ho přivedli zpátky, říkáš?” zeptal se Aelaris, jeho pohled byl zkoumavý.
„Ano, mistře,” odpověděl Erunámo klidně.
Aelaris si povzdechl. „Ach, ten Laston. Stejný jako jeho otec – rebel každým coulem. Co mě však zneklidňuje nejvíc, je jeho magická esence. Kombinace světla a temnoty… to je něco, co může ohrozit rovnováhu světa,” pronesl starý anděl zasmušile.
Po krátkém zamyšlení mávl rukou, aby Erunáma propustil. „Jdi, Erunámo. Ještě budeš mít s tím chlapcem dost práce.”
Konec Druhého příběhu o Erunámovi.
Komentáře
Okomentovat