Kapitola I – Tanec větru a stínu
Vítr se hnal mezi chodbami chrámu a nesl v sobě ozvěnu smíchu. Vaeliran se pohyboval jako stín – rychlý, ladný, téměř nepolapitelný. Bosé nohy mu sotva klouzaly po kameni, zatímco rudé oči šibalsky poblikávaly ve tmě.
Caelith běžel za ním, ale v jeho pohybu nebyla chaotičnost – byl to řád, jako by se sám vítr podřídil jeho vůli. Každý jeho krok byl přesný, každé nadechnutí propojeno s prouděním vzduchu.
„Myslíš, že mi utečeš?“ zvolal.
„Já?“ Vaeliran se rozesmál, prudce změnil směr a vyšplhal po stěně na ochoz. „Utíkám jen proto, abys měl důvod mě chytit.“
Caelith zrychlil, vítr pod jeho chodidly ho nadnášel, a v okamžiku se ocitl na ochozu naproti Vaeliranovi. Jejich oči se setkaly – a svět kolem na vteřinu ztratil význam.
„Vrať mi svitek,“ přikázal Caelith, hlasem pevnějším než kdy dřív.
„Svitek?“ Vaeliran se protáhl, přejel jazykem po rtech. „Nebo chceš mě?“
Chvíli vládlo ticho, jen noční vzduch hučel mezi kameny. Caelith ucítil, jak mu srdce bije rychleji. Věděl, že by měl jednat – povinnost, čest a rodová tradice vyžadovaly, aby svitek chránil. Jenže Vaeliranova přítomnost mu svazovala vůli.
Nakonec natáhl ruku. „Obojí.“
Vaeliran ztuhl, rudé oči se na okamžik rozzářily překvapením – a pak úsměvem. „Pak si mě chyť, Caelithe Iskarione. Ale pamatuj: kdo chytá stín, ten se může sám v temnotě ztratit.“
Znovu se rozběhl, tentokrát směrem k otevřeným střechám chrámu, kde měsíc zaléval vše stříbrným světlem.
Vítr zpíval ve střešních klenbách, jak Caelith pronásledoval stín svého protivníka. Vaeliran se pohyboval s lehkostí, bosé kroky nezněly víc než šepot. Caelithovy oči se nezavřely ani na okamžik – a pak, v jediném výpadu, skočil.
Dopadli spolu na kamennou podlahu terasy. Svitek se vysmekl z Vaeliranovy ruky a sklouzl po kameni.
„Mám tě,“ zasyčel Caelith, jeho prsty pevně sevřely Vaeliranovo zápěstí.
„A já myslel,“ zazubil se Vaeliran, i když těžce oddychoval, „že si hrajeme na kočku a myš, ne na manžele.“
Caelith mu chtěl odpovědět ostrou poznámkou, ale v tom okamžiku se to stalo. Jejich magie se dotkla – náraz, jako kdyby se dvě bouře srazily uprostřed noci.
Vítr kolem Caelitha se roztočil do divokého víru, zatímco z Vaeliranova těla vyšlehly temné stíny, plazící se jako živé. V okamžiku, kdy se setkaly, nezanikly – místo toho se propletly. Stíny se zatočily do proudu větru, vítr se ztemnil a nabral tvar křídel, která se rozprostřela nad nimi.
Oba ztuhli.
Caelith cítil, jak mu srdce vynechalo úder, když skrze tu moc zaslechl ozvěnu cizích myšlenek – Vaeliranovy. Touhy, jizvy, bolest i touha po blízkosti. A Vaeliran cítil jeho – chladnou disciplínu, tíhu povinnosti… a tu zakázanou jiskru touhy, kterou Caelith nikdy nahlas nepojmenoval.
„Co… co to je?“ zašeptal Caelith, zadýchaný.
Vaeliran se na něj podíval s něžným, nečekaně zranitelným úsměvem. „Možná… náš osud. Vítr a stín. Nikdy proti sobě – vždycky spolu.“
Caelith se od něj prudce odtáhl, jakoby se bál toho, co právě pocítil. Vítr kolem však stále nesl šepot stínů, a stíny pulzovaly jeho dechem.
Svitek na kameni mezi nimi náhle vzplál. Runy na pergamenu se rozzářily a promítly do vzduchu slova proroctví:
„Až vítr políbí stín, narodí se nový živel. Ten spojí, nebo zničí celý svět.“
Komentáře
Okomentovat