Kapitola 3: Ztracený chlapec Deren se odpojil od skupiny, nořil se hlouběji do mlhy. Následoval hlas své matky. Jeho lampa pohasínala. Hlas matky se mění z něžného, na naléhavý a nakonec na děsivý. Elira za ním chtěla jít. Ale Martin ji zastavil. „Ten kdo následuje hlas mrtvého se nevrátí.” Elira tedy zůstává a skupina pokračuje. Když ale byli v polovině cesty, Deren se vrátil, ale byl nějaký pozměněný. Jeho oči prázdné, výraz neutrální. „Vypadá jakoby by živý ale i mrtvý.”
Kapitola 2: Poutníci Co osud nechtěl v mlze se ztratilo několik poutníků. Mlha se plazila údolím jako živá bytost. Chladná, tichá, s dechem starým jako čas. Poutníci – pětice mužů a žen putujících do chrámu světla v Ariasu – se drželi u sebe, jejich lampy ztrácely záři v husté bílé závoji. Nejmladší z nich, dívka jménem Elira, byla první, kdo zaslechl šepot. Zpočátku si myslela, že jde o vítr. Ale pak se ten hlas ozval znovu – “Pomoz mi…” – a nebyl sám. Z mlhy se ozývala celá kakofonie hlasů, vzlykotů, proseb, jmen. Vedoucí poutníků, starec jménem Maerin, nařídil zastavit. “Mlhy nás zkoušejí. Neodpovídejte jim,” varoval. Ale bylo už pozdě. Jeden z poutníků, chlapec jménem Deren, se vydal za hlasem, který ho volal jménem jeho zesnulé matky.